Svět jelena

Jak jelenovy rozložité parohy napovídají, nebyl tento sudokopytník původně stvořen k obývání hustých lesů. Byl to obyvatel otevřených pastvin, odtamtud jej však „vyhnal“ jeho vzdálenější příbuzný, srnec obecný.

Srnec nepatřil vždy mezi dominantní býložravce naší přírody. Vlivem vyhubení většiny velkých predátorů jako je vlk či rys a odlesnění značné části půdy, se u nás srnci nad míru daří.  Na rozdíl od jelena ve své stravě dbá především na výživovou hodnotu potravy, a tak si pečlivě vybírá, co jí. To je problém pro mladé rostliny v případě vysokého stavu srnce. Jeho stravovací zvyklosti poškozují mnoho druhů rostlin.

Ještě jinou skladbu zeleně si vybírá u nás nejvzácnější a také největší z jelenovitých sudokopytníků. Tím je los evropský, který se objevuje v malém počtu na Šumavě. Jeho potravu tvoří většinou vegetace kolem vodních toků. K pohybu kolem nich v rozbředlém terénu je vybaven rozložitými paznehty. U jelenovitých jsou kopyta tvořena zrohovatělou kůží z tkáně nehtu.

U všech třech druhů parohy rostou pouze samcům v daných sezónách. Paroží je zvláště u jelenů odznakem věku a síly. Jelenovití jsou přežvýkavci, stejně jako tur a zastupují tak v naší krajině přirozenou roli velkých spásačů. To může být problém v situaci, kdy v krajině chybí velcí predátoři, jenž regulují počty vysoké. Přítomnost takových lovců má na krajinu mnohonásobný pozitivní vliv na druhovou rozmanitost, jak ukázal například návrat vlků v jiných národních parcích světa.