Šumavské lesy

Smrk ztepilý je takřka všudypřítomnou dřevinou horského pásma Šumavy. Ale zdaleka ne všude jsou smrkové lesy původní. Díky relativnímu rychlému růstu a adaptaci na horské prostředí zde člověk po vykácení původních lesů vysazoval lesy kulturní, nebo přímo monokulturní. Tato společenství jsou i na Železnorudsku nejhojnější, avšak není smrk jako smrk.

Ve vyšších pásmech lze nalézt původní jehličnaté lesy zvané horské smrčiny. Do jejich vývoje člověk téměř nezasahoval, a tak si zachovaly svůj podmanivý pochmurný ráz koloběhu života a smrti. Smrky horských smrčin jsou jiné než kulturní stromy stejného druhu. Jsou odolnější vůči mrazu, jejich koruna je užší a někdy se můžete u nich setkat s tzv. chůdovitými kořeny – to, když smrk vyrůstal v mládí na jeho trouchnivějícím předchůdci. Horské smrčiny rostou na kyselých vlhkých půdách, a kromě smrku ztepilého zde můžete narazit na jeřáb ptačí, javor klen, břízu bělokorou, ale především na buk lesní.

Tam, kde se tato skladba plynule mění v převažující buk a jedli, mluvíme o horských bučinách. Na Železnorudsku jsou to navíc tzv. kyselé horské bučiny pojmenované podle všudypřítomného kyselého podloží. Tvoří přechodové pásmo do nižších pater lesů a i přesto, že se jedná o smíšené lesy, jejich bylinné patro není bohatší než u horských smrčin. Setkat se zde můžete s porosty kapradiny žebrovice různolisté, šťavelem kyselým, či s druhy mechů jako je ploník ztenčený, jenž připomíná semenáčky smrku. Tyto starobylé lesy jsou vzácnou připomínkou toho, jakou krajinu obývali naši předci.